Po pandemii

1. část

Strhl jsem si roušku z úst a konečně se nadechl. Byl to příjemný pocit po tak dlouhé době. 

 V posledních několika dnech i mne opustila naděje, že bych si ji jednou mohl sundat...ale najednou se tak stalo a já se cítil svobodný. Nemusel jsem se bát opustit dům a jít s kamarády na zmrzlinu. Konečně to všechno ze mě opadlo. Ten příjemný pocit prostupoval celým mým tělem. Bylo to mírné chvění vycházející z mého nitra prostupující celým tělem až po konečky prstů. Konečně to všechno bylo pryč. 

To jsem si myslel ještě před týdnem. Byl jsem hloupý, teď už to vím. Všechno vypadalo skvěle, jako z té nejkrásnější pohádky. Ovšem každá pohádka má svůj konec, a tak rychle jako tahle začala, tak i skončila. Všechno bylo najednou jinak. Roušky nebyly potřeba, to ne. Jen...umírali jsme. Umírali jsme díky tomu, co jsme vytvořili, když jsme bádali nad vakcínou proti tomu viru. Vzniklo několik nepovedených vakcín. Měly být zničeny a zapomenuty. Spáleny...vymazány z povrchu zemského, aby se o nich veřejnost nikdy nedozvěděla. 

Osud si vzal však za své ve chvíli, kdy se auto převážející nepovedené vakcíny svalilo z útesu. Avšak lidé, kteří o tom věděli, neudělali nic. Zastávali názor, že se ztratí v moři, do něhož spadlo celé auto společně s vakcínami. Mysleli si, že vše bude jako dřív. Neměli pravdu. 

O měsíc později vířila novinovými články zpráva o prapodivné mořské rybě nalezené nedaleko Ainalásie. Tedy v místě, kde se auto převrhlo. Viděl jsem její fotku v jednom z těch článků. Byla větší než kdejaká ryba, co jsem kdy viděl. Šupiny měla tyrkysově zelené, avšak u ploutví se jí loupaly a způsobovaly tak velké hnisem nasáklé boláky. Ani její ploutve nevypadaly normálně. Byly potáhlé černou blanou, zakončené ostrým drápem v karmínové barvě. Její oči byly podlity krví a z jejích úst trčely řady zubů,  jež se již nevmístily do tlamy. Bylo to něco odporného. Tak odporného, až si obyčejní lidé začali myslet, že se jedná o podvrh. Pouze vakcínami pověření experti se začali obávat, že to má co do činění s utopeným nákladem. 

A jak se po pár dnech ukázalo...měli pravdu. 

Museli s pravdou ven. Dlužili lidem vysvětlení, poněvadž nyní to nebyly jen ryby, ale také chobotnice a další mořská havěť. Otevřeně se k věcem přiznali v ranních zprávách. Ovšem všechny uklidňovali, že to nic není a jakmile se moře zregeneruje, všechno bude v pořádku. Ale v tu chvíli všem došlo, že to v pořádku opravdu nebude. Sotva jsme se oklepali z jedné pandemie, cestu si razila další a zřejmě mnohem nebezpečnější. 

A opravdu...po týdnu od sundání roušek se potvrdil první případ na člověku. Byl to vědec, který zkoumal nakažené ryby. Vypadal ovšem ještě hůř, než kdejaká ryba a chobotnice mohly vypadat. Jako by jeho tělo pojídalo samo sebe. Jeho končetiny byly jen kosti potáhlé jemným plátnem. Žebra se mu dala spočítat. Neměl svaly, které by obalovaly kosti. Ani tukové zásoby. A jak  později prokázali, jeho tělo pomalu začalo požírat i vlastní srdce. Do toho měl ve vlasech několik hnisavých vředů, na břiše měl otevřené boláky a z úst mu neustále kapaly sliny. 

Začínal nový boj. Nová epidemie nebezpečné nemoci a s ní i noví mrtví. Bojíme se. Všichni, ale co jiného nám zbývá, než vytrvat a doufat ve spásu?