Po pandemii
Po pandemii 1. část Strhl jsem si roušku z úst a konečně se nadechl. Byl to příjemný pocit po tak dlouhé době. V posledních několika dnech i mne opustila naděje, že bych si ji jednou mohl sundat...ale najednou se tak stalo a já se cítil svobodný. Nemusel jsem se bát opustit dům a jít s kamarády na zmrzlinu. Konečně to všechno ze mě opadlo. Ten příjemný pocit prostupoval celým mým tělem. Bylo to mírné chvění vycházející z mého nitra prostupující celým tělem až po konečky prstů. Konečně to všechno bylo pryč. To jsem si myslel ještě před týdnem. Byl jsem hloupý, teď už to vím. Všechno vypadalo skvěle, jako z té nejkrásnější pohádky. Ovšem každá pohádka má svůj konec, a tak rychle jako tahle začala, tak i skončila. Všechno bylo najednou jinak. Roušky nebyly potřeba, to ne. Jen...umírali jsme. Umírali jsme díky tomu, co jsme vytvořili, když jsme bádali nad vakcínou proti tomu viru. Vzniklo několik nepovedených vakcín. Měly být zničeny a zapomenuty. Spáleny...vymazány z povrchu zemského,