blackprincess832

 Dopis Ježíškovi:  ( za tenhle nápad vděčím jedné talentované spisovatelce, která si říká  P eddy33) Milý Ježíšku, vím, že je poměrně brzy na to, abych Ti sepisovala sáhodlouhé seznamy mých přání. Ano, je teprve srpen, ale i tak...doufám, že můj dopis nepřehlédneš.  Mohla bych Tě vlastně zažádat o cokoli. Cokoli, co bych si jen zamanula. Mohla bych být až moc sebestředná a chtít jen něco pro mou maličkost. Mohla bych být až moc materialistická a přát si všemožné věci, jež si člověk jen dokáže představit. Ale zároveň mohu býti jako většina modelek a přát si celosvětový mír. Avšak já na něj nevěřím. Vím, že bez bojů a nepokojů by zde bylo krásně. Jenže jen na chvíli. My už bychom vymysleli něco, co by třeba bylo daleko horší.  Můžu si přát, aby alespoň neexistovala šikana. Ale proč bys to měl plnit Ty, když tohle je v nás, lidech? Proč by ses měl dřít s něčím, co jsme stvořili my? Téměř ve všem máme prsty, že?  Ale pokud mohu sepsat můj seznam přání... Přála bych si, aby se nějakým způso

 dopis mému budoucímu já: Ahoj,  víš, že si přijdu divně. Píši dopis sama sobě do budoucnosti, i když netuším, zda-li vůbec nějakou mám. Ale i přes to mám na tebe hned několik otázek. Například...Jsi ještě stále tolik zakomplexovaná sama sebou? Našla jsi už někoho, kdo je tu pro tebe kdykoli jej potřebuješ? A kde vůbec nyní bydlíš?  Ach, je toho dost, co mne zajímá. Jsi stále ještě tolik zvědavá? Baví Tě sledování hororů, anebo jsi z toho již vyrostla? Ale nejvíce mne zajímá jedna jediná otázka: ,,Jak moc jsme se změnily? My dvě. Jak velký je mezi námi rozdíl?"  Víš z čeho mám největší strach? Že možná mě nečeká ani žádný zítřek a já Ti tady přes to píši dopis. Už jsi dostala od někoho pomněnku? Zajímá mě to. Dobře víš, jak já pomněnky beru. Jsou to ty nejkrásnější květiny, co znám.  Avšak, jestli i tebe zajímá Tvé staré já...jsem pořád ta holka, co má problém někomu důvěřovat. Před pár dny jsem poznala někoho, s kým si celkem dost rozumím a mám jej ráda. A momentálně čtu knihu, z

zlomené srdce ,, zlomené srdce si vždy hledá náplast." - Richard Paul Evans ( americký spisovatel) všichni známe ten pocit zlomeného srdce. ať už ti jej zlomil kamarád/ kamarádka nebo přítel/ přítelkyně. známe to všichni. je to prudká oslabující bolest, jež nás na nějakou dobu paralyzuje. možná se snažíme hledat úniku, ale...před bolestí zlomeného srdce se nedá utéct.  můžeme si po třech dnech najít někoho jiného, ale opravdu jsme si jej našli kvůli tomu, že k němu chováme city, anebo že se snažíme jen slepit srdce další láskou? ať tak či onak, zlomené srdce léčí jedině čas. na začátku si pobrečíme, ale pak se jednoho dne vzbudíme a zjistíme, že všechno je najednou v pořádku.  když máme srdce roztříštěné na milion kousků, změní nás to. někoho k lepšímu, někdo se stane úplně někým jiným a na někom je ta změna nepatrná tak, že si jí nikdo nevšimne.  když nám jej zlomí naše drahá polovička, dostaneme strach, že to bylo možná naposledy, kdy jsme někoho milovali. a on miloval nás. lásk