Dopis Ježíškovi: 

( za tenhle nápad vděčím jedné talentované spisovatelce, která si říká Peddy33)

Milý Ježíšku,

vím, že je poměrně brzy na to, abych Ti sepisovala sáhodlouhé seznamy mých přání. Ano, je teprve srpen, ale i tak...doufám, že můj dopis nepřehlédneš. 

Mohla bych Tě vlastně zažádat o cokoli. Cokoli, co bych si jen zamanula. Mohla bych být až moc sebestředná a chtít jen něco pro mou maličkost. Mohla bych být až moc materialistická a přát si všemožné věci, jež si člověk jen dokáže představit. Ale zároveň mohu býti jako většina modelek a přát si celosvětový mír. Avšak já na něj nevěřím. Vím, že bez bojů a nepokojů by zde bylo krásně. Jenže jen na chvíli. My už bychom vymysleli něco, co by třeba bylo daleko horší. 

Můžu si přát, aby alespoň neexistovala šikana. Ale proč bys to měl plnit Ty, když tohle je v nás, lidech? Proč by ses měl dřít s něčím, co jsme stvořili my? Téměř ve všem máme prsty, že? 

Ale pokud mohu sepsat můj seznam přání...

Přála bych si, aby se nějakým způsobem zabránilo vymírání živočišných druhů. Štve mě, že třeba takového slona bych v Africe hledala jen s obtížemi. Vím, že je to opět na nás lidech, jelikož někteří z nás pytlačí a loví je pro jejich kly. Možná to mají jako trofej. Něco jako: 

,, Hele, ulovil jsem slona. Koukej na ty kly!" 

Nevím, v tomhle ohledu se moc neorientuji. 

Dále bych si přála, aby vymizely nemoci, při nichž člověk umírá v neskutečných bolestech. Nemoci, jako je třeba rakovina, ebola nebo pravé neštovice. Přála bych si, aby jednoho dne úplně zmizely. 

Mým dalším přáním je, aby se co nejvíce zacelila generační propast. Vím, že nikdy to nebude úplně 100%, jelikož mladší generace vysedávají nad mobilními telefony a starší generace tohle nechápou. Tak jako mladší generace zase nechápou jejich záliby, jako je třeba luštění křížovek, poslech Šlágru, dávání přednost rádiu před internetem. Ano, vím, že je to těžké. Ale mrzí mě, když třeba vidím starou paní nesoucí plné tašky nákupu a nikdo jí nepomůže, jelikož každý někam spěchá. Ale taky mě mrzí, když vidím malého klučinu, co spadl ze skateboardu, pláče, ale starý pán mu jen začne kázat, že na tom nemá, co dělat, namísto toho, aby mu pomohl. Nemyslím si, že za tohle může lhostejnost. Vidím to jako problém téhle doby. Kdy se mladší generace již neučí od té starší a ta starší v nás všech vidí jen závisláky na elektronice, kteří ani pořádně nevědí, co to znamená žít. 

A potom mám poslední přání, u něhož vím, že mi můžeš popřát hodně štěstí. Týká se totiž jen mě a lidí v mém okolí. Přála bych si přestat být tolik náladová a neodhánět od sebe lidi ze strachu, že si je pustím k tělu a oni odejdou. 

Budeš stát při mně? Budeš ve mně věřit, že to zvládnu? 

xxxx

Klára