Beznaděj

Beznaděj

Taky znáš ten, pocit kdy jen sedíš někde v koutě svého pokoje, slzy ti kanou po tváři, rukou si zakrýváš pusu, aby nebyly slyšet tvé vzlyky a celý/ á se třeseš? Znáš to, když se cítíš úplně na dně a jediná výchozí cesta byla zaterasena?

A ty jen pláčeš, hlavou ti víří několik melancholických myšlenek. Možná si přeješ zemřít a všechno vzdát, anebo se jen bojíš... Bojíš se sníst další sousto, bojíš se, že o ně přijdeš. Máš strach z tolika věcí. Pohlcuje tě to. Všechno.

Anebo možná patříš mezi ty lidi, kteří jdou daleko od civilizace. Jdou do lesa, kde se snaží si uspořádat myšlenky. Zhluboka vdechují do plic vzduch, zatímco vlasy rozfoukává vítr. 

A potom se usadí na své tajné místečko a tiše přemýšlí. Nad životem, nad věcmi, co se staly, nad tím, co s nimi vůbec bude. Občas také uroní slzu, a ne jen jednu. Ale tahle samota a klid je uklidňuje natolik, aby si dokázali alespoň na chvíli srovnat chody svých myšlenek.

Anebo se možná třeseš po celém těle, pláčeš, nedokážeš se pořádně nadechnout, na hrudi cítíš strašlivou úzkost a máš pocit, že své tělo neovládáš. Prostě jen brečíš a prosíš, aby to odeznělo. Ale to se neděje. A tak hledáš útěchu. Snažíš se od toho utéct. Bereš cokoli ostrého do rukou, tvá krev vytéká z ran, které sis způsobil/ a. Co všechno uděláš pro to, abys tomuhle utekl/a?

Ano, co všechno jsi schopen/ schopna obětovat, abys tomuhle utekl/a? Protože každý z nás se občas cítí na dně. Každý se občas cítíme, jako bychom byli pohřbeni hluboko pod zemí. Anebo jako bychom padali stále hlouběji a hlouběji. Nekonečné pocity melancholie nás svazují a my jsme stále zkormoucnější. Pláčeme, ubližujeme si a denní procházky po lese se pro nás stávají denní rutinou.

Snad jen čekáme na někoho, kdo nám nabídne pomocnou ruku. Jenže když se někdo takový objeví, dostaneme strach. Že nás třeba nebude brát i z téhle stránky. A tak se stále přetvařujeme, děláme, že jsme v pořádku, ale časem... časem to ten člověk pozná. A pokud to s námi myslí vážně, pomůže nám. Bude s námi mluvit o všem, co nás trápí, i kdyby to měla být sebemenší drobnost. Bude tu pro nás kdykoliv.

Takový člověk je přímo darem z nebes. Zůstane tu s námi i v nejhorších chvílích. Když začne pršet, bude to on, kdo nám podá deštník a sám bude moknout. A to jen kvůli tomu, abychom se cítili lépe.

Pomůže nám... vždycky.

A věřte mi, vždycky je nějaká cesta, jak se z tohohle kruhu dostat. Možná ani nepotřebujete dalšího člověka. Vždyť jste sami silní. Jste silní natolik, že tohle zvládnete. Dokážete to. Stačí si věřit. Musíte věřit tomu, že to opravdu zvládnete.