Ztraceni

Ztraceni

Asi všichni ten pocit známe. Jednou jsme nahoře, podruhé dole a potřetí ztraceni.
Ztraceni ve svých vlastních myšlenkách. Ve své vlastní bolesti, se svými vlastními problémy. Jak lehké je se ztratit...
Jednou jsme šťastní, a poté máme pocit, že nám něco chybí. Nevíme, kdo jsme, hledáme se. Máme pocit, že jsme pohřbeni hluboko pod zemí. Že jsme dočista ztraceni v tomhle světě bláznů.

I mně se to občas stává. Někdy mám pocit, že jsem jenom malá holka uprostřed ničeho. Jenom malá holka na tenhle obří svět, jehož tíhu nemůže unést sama. A jindy se cítím, jako bych tohle ani nebyla já. Jako bych nebyla ta holka, která si raději sama čte, než aby páteční večery trávila na večírcích za doprovodu hlasité hudby. A občas pociťuji nepředstavitelně velkou touho to všechno vzdát. Někdy si připadám na všechno sama a mnou mysl pohlcují temné myšlenky. Dost možná jen čekám na něco, co mne od tohohle oprostí.



Avšak takhle to má většina z nás. Bojíme se samoty, hledáme se... prostě čekáme na něco (někoho), co tohle v nás zabije. Co zabije tenhle pocit, který zaplavuje celé naše tělo.
Někdy jsme zlomení a jindy hledáme místo, jemuž můžeme říkat,, bezpečné útočiště".

Ale víte, co je úplně nejhorší? Že jsou mezi námi i takoví, kteří to vzdají. Doufám, že nevadí, pokud uvedu příklad, abyste mě lépe pochopili :
Máte všechno, co potřebujete. Rodinu, přátele, někoho, kdo vás miluje a vy jej. Ale najednou se něco stane! Ani nevíte co, avšak se začnete cítit méně a méně šťastní. Tohle stále přetrvává, a poté... poté ztratíte někoho z těch, na kterých vám nejvíce záleží. A následně ztratíte dalšího a dalšího. Až nabudete pocitu, že jste na vše sami. A pokud se z toho nedostanete včas, začnete pít, hulit, řezat se... To není dobře, i když vím, jak je někdy těžké s tímhle skončit a oprostit se od minulosti. Díky alkoholu zapomenete na vše, co vás trápí. Díky drogám vidíte svět, který je rázem hezký.  A díky sebepoškozování... Možná jen chcete cítit jinou bolest, než tu psychickou. Nebo se chcete přesvědčit o tom, že stále jste ještě naživu. Anebo chcete prostě jen utéct před tím vším. Sebepoškozování je však samostatná kapitola, jíž nechci nějak moc rozebírat.



Jsme ztraceni a celý život se hledáme. Ale co na tom? Tohle jsme my, lidé. Cítit se zatracený/á je v pořádku. V nepořádku potom je, když to řešíme tak, jako jsem uváděla před chvílí. Bohužel smutnou pravdou je, že jsou mezi námi i lidé, kterým se nepodaří se z tohohle začarovaného kruhu dostat. Až moc se odsuzují. Až moc se nenávidí. K sebenenávisti nás dost často nutí naše okolí jenom kvůli tomu, že jsme jiní. Ať už jsme tlustší, než ostatní. Máme akné, díky jemuž se nám tvoří jizvy. Anebo jsme introvertem, který se raději zašije někde do knihovny místo toho, aby šel pít se svými vrstevníky. Za pomocí těchhle lidí se ztrácíme.
Ale není ztracení jako ztracení. Ztratit se ve svém imaginárním světě, který existuje jen v naší hlavě, není na škodu.

A víte co? My se možná ani nemusíme nikdy najít úplně. Stačí, když budeme opravdu šťastní. To je hlavní. Takže... jestli se budete cítit na dně, promluvte si o tom s někým, anebo dělejte něco, co vás baví natolik, že na chvíli zapomenete. Neposlouchejte lidi, jež vám říkají, že jste oškliví, k ničemu... Každý z nás je něčím krásný. Úplně každý. A každý z nás taky dokáže něco, co ostatní ne. Kvůli tomu rozhodně není k ničemu. Věřte mi. A zda-li se vám smějí pro to, že jste jiný. Co je na tom? Kdo říká, že být jiný je špatné? Není!
Důležité je, držet si pozitivní přístup, smát se a mít se rád.

budu vám všem držet palce, ať zvládnete cokoliv,

co se vám děje. jste silní, dokážete to. já ve vás věřím.

s láskou,

Clara