Mluvme... Tajemství
Jen čti, tiše čti ty řádky, kterými se k tobě snažím mluvit. Měli bychom mluvit. Všichni. Ale jen málokdo najde odvahu. A o čem vůbec? Jsou zde miliony věcí, o kterých lze mluvit, dokud se nesetmí. Jsou zde tisíce lidí, kteří by rádi vykřičeli své životní příběhy, jenže nemohou.
Každý něco skrýváme před světem, že? Každý máme své tajemství. Neví o něm nikdo. Jen my. A tohle tajemství v sobě dusíme mnohdy celý život.

Jistě, mohla jsem si vybrat jiné téma. Na světě je mnoho věcí, o nichž by se mělo mluvit. Avšak tohle za mne udělali již jiní lidé.
Takže zpět k tajemstvím.
Napadlo Vás někdy, proč je máme? Proč jsou věci, o kterých nemluvíme? Bojíme se snad? A pokud ano, tak čeho? Možná toho, co si o nás potom budou lidé myslet. Anebo jsme prostě,, tajnůstkáři" už od přírody a nechceme, aby nás někdo znal. Možná totiž neznáme ani my sebe...
Ať tak či onak, tajemství tu jsou a vždycky budou.

A teď o tom, proč se tenhle příspěvek jmenuje,, mluvme"
Měli jste někdy (nebo máte) tajemství, jež Vám znemožňovalo (znemožňuje) něco, co je pro Vás důležité?
Sama jedno takové mám. A i když vím, že by se mi po jeho vyřčení nesmírně ulevilo, nejspíše nikdy to neudělám. Nebo... to jsem si alespoň vždycky myslela. Jenže teď se mají věci trochu jinak, než ještě před půl rokem. A já teď to své tajemství vnímám spíše jako břímě na mých zádech. Teď by asi na místě byla má oblíbená otázka,, proč? ". Tohle moje tajemství totiž ubližuje konkrétnímu člověku... To mne ubíjí, avšak já jej nedokážu říct.
Vždycky řekněme kousek, že? Jenže dál jej už nikdo nezná. Díky tomu máme různé problémy. ( třeba, když náš mladší sourozenec rozbije nějakou drahou věc, ale my to radši svedeme na sebe, abychom dostali trest my, a ne on. Potom máme mezi sebou a tím sourozence své malé tajemství. I když tohle zrovna asi nebude to tajemství, které nám bude v pozdějších letech ubližovat. Ale myslím, že jako příklad stačilo)
A ten můj problém? Nedokážu věřit lidem... Prostě to nejde. Neskrývá se za tím však srdceryvný příběh o tom, jak mi každý lhal a ubližoval. To ne. Spíš je to navzájem propojeno s mým strachem, který si raději nechám pro sebe.
Proto bychom měli mluvit. Já tu odvahu ještě nemám, ale věřím, že alespoň jeden človíček, který tohle čte, ji v sobě objeví a jeho dlouho skrývané tajemství, již nebude nadále tajemstvím.
Avšak jednou to zvládneme všichni.
A do té doby Vám budu držet palce, ať to zvládnete.
Každý něco skrýváme před světem, že? Každý máme své tajemství. Neví o něm nikdo. Jen my. A tohle tajemství v sobě dusíme mnohdy celý život.

Jistě, mohla jsem si vybrat jiné téma. Na světě je mnoho věcí, o nichž by se mělo mluvit. Avšak tohle za mne udělali již jiní lidé.
Takže zpět k tajemstvím.
Napadlo Vás někdy, proč je máme? Proč jsou věci, o kterých nemluvíme? Bojíme se snad? A pokud ano, tak čeho? Možná toho, co si o nás potom budou lidé myslet. Anebo jsme prostě,, tajnůstkáři" už od přírody a nechceme, aby nás někdo znal. Možná totiž neznáme ani my sebe...
Ať tak či onak, tajemství tu jsou a vždycky budou.
A teď o tom, proč se tenhle příspěvek jmenuje,, mluvme"
Měli jste někdy (nebo máte) tajemství, jež Vám znemožňovalo (znemožňuje) něco, co je pro Vás důležité?
Sama jedno takové mám. A i když vím, že by se mi po jeho vyřčení nesmírně ulevilo, nejspíše nikdy to neudělám. Nebo... to jsem si alespoň vždycky myslela. Jenže teď se mají věci trochu jinak, než ještě před půl rokem. A já teď to své tajemství vnímám spíše jako břímě na mých zádech. Teď by asi na místě byla má oblíbená otázka,, proč? ". Tohle moje tajemství totiž ubližuje konkrétnímu člověku... To mne ubíjí, avšak já jej nedokážu říct.
Vždycky řekněme kousek, že? Jenže dál jej už nikdo nezná. Díky tomu máme různé problémy. ( třeba, když náš mladší sourozenec rozbije nějakou drahou věc, ale my to radši svedeme na sebe, abychom dostali trest my, a ne on. Potom máme mezi sebou a tím sourozence své malé tajemství. I když tohle zrovna asi nebude to tajemství, které nám bude v pozdějších letech ubližovat. Ale myslím, že jako příklad stačilo)
A ten můj problém? Nedokážu věřit lidem... Prostě to nejde. Neskrývá se za tím však srdceryvný příběh o tom, jak mi každý lhal a ubližoval. To ne. Spíš je to navzájem propojeno s mým strachem, který si raději nechám pro sebe.
Proto bychom měli mluvit. Já tu odvahu ještě nemám, ale věřím, že alespoň jeden človíček, který tohle čte, ji v sobě objeví a jeho dlouho skrývané tajemství, již nebude nadále tajemstvím.
Avšak jednou to zvládneme všichni.
A do té doby Vám budu držet palce, ať to zvládnete.
S láskou,
Clara ❤
Komentáře
Okomentovat