Strašidla pod postelí

Strašidla pod postelí 

Každý se něčeho bojíme. Ať už se jedná o pavouky, nebo výšky, anebo třeba smrt. Každý máme strach z něčeho jiného, a to nás dělá těmi, kým jsme. Je úplně přirozené se bát. Člověk beze strach neexistuje.

Ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč se (skoro) každé malé dítě bojí strašidel pod postelí? A jak si je vůbec představují děti?
Dospělý řekne, že pod tou postelí rozhodně nic není. Říká, že je to blbost. Jistě... Má pravdu. Většinou jsou tam jenom hračky, prach, možná pavouci a pavučiny. Ale strašidla asi ne.

Vzpomínáte si na to, jak vypadalo to vaše strašidlo? Ať už vylézalo ze skříně, anebo z pod postele.
Já ano. Vím, že to mé mělo dlouhé černé kostnaté ruce. Vím, že mělo prsty zkroucené úplně nelidsky. A když náhodou vyšlo z pod mé postele na světlo, bylo aspoň dva metry vysoké. Nosilo kápi, vždy mu byly vidět jen ruce. Vzpomínám si, že jsem se vždycky bála, že mě s sebou stáhne pod postel, ale nikdy se tak nestalo.
Ale nejhorší to pro mě vždycky bylo při bouřce. Ani teď ještě z bouřek nemám úplně dobrý pocit, ale už je to lepší. Totiž myslela jsem si, že vždycky při bouřce vylézá a chce mě stáhnout s sebou. Vždycky jsem se schovávala pod peřinu a objímala svého velkého plyšového medvídka. A... Ráda bych řekla, že tyhle dny už jsou za mnou, ale ještě to tak úplně není. Nebojím se usnout. Nemám strach z toho, že mě něco stáhne dolů. Ale vždycky když slézám z postele, nestoupám si hned k ní. Vždycky udělám velký krok v domnění, že teď už mě nic nestáhne.



Vždycky jsem přemýšlela nad tím, proč mám z tohohle strach? A proč děti z toho mají strach skoro všechny? Vlastně znám i pár dospělých, kteří si pod postel raději dají krabice a ostatní věci, jen aby tam nemohlo nic vlézt. Ale proč? Proč se bojíme věcí, co neexistují?
Když se nad tím zamyslím, malé děti se spíše bojí toho, co není skutečné, než toho co je. Ale proč?

Znám jeden hezký citát, který tuhle situaci s monstry pod postelí perfektně vystihuje :
,, Neměj strach z monster pod tvou postelí. Oni se jen skrývají před monstry, ve tvé hlavě."

A přiznejme si... Občas nás opravdu napadají zvláštní věci. Někdy se opravdu pozastavujeme nad svými myšlenkami. Vždycky říkám, že každý v sobě máme nějakého démona, ale nesmíme jej nikdy nechat zvítězit.
Nemyslím samozřejmě démona jako démona. Myslím něco, co nás občas donutí udělat špatnou věc. Ať už je sebemíň špatná. Třeba něco ukradnout. Nemyslím teď vykradení banky. Myslím třeba ukradnutí čokoládové tyčinky, anebo když jste starší tak alkoholu.
Potom už to může přerůst v něco víc, pokud toho démona necháte nad sebou vyhrát a v nejhorším případě můžete spáchat vraždu.

A tohle jsou podle mě ta monstra, kterých bychom se měli bát. Příšery nejsou pod naší postelí ani ve skříni. To naše mysl je vytvořila. A pokud jednou necháme naši mysl, aby ji pohltila všechna ta monstra, která si vytvořila, nedopadne to s námi úplně dobře. Jistě... Ve většině případů s vrahy jde většinou o pomstu, anebo jsou psychicky nemocní. Pokud zase máte výbuchy vzteku, je to geneticky dané. Ale to, co z Vás bude, si neurčuje žádná genetika, psychická labilita či pomsta. Ne! Určujete si to vy sami už od útlého věku, kdy se příšerám pod postelí postavíte čelem. Pro vaše malé já to tehdy byl hrdinský čin. Jak jste se cítili? Volně? Osvobozeně? Vítězně?



Hlavní je své strachy překonat a nenechat je, aby si s Vámi dělali, co chtějí.







A jste opět na konci. Děkuji Vám, že jste tohle přečetli a udělali si čas. 

S láskou, 

Clara ❤