Můj největší strach
Můj největší strach
Dneska bych si s Vámi ráda pohovořila o mém největším strachu. Strašně ráda bych Vám vysvětlila, proč právě tenhle, avšak myslím, že právě téhle věci se bojí skoro celá lidská populace. Jen... Jen mám pocit, že můj strach pramení z trošku něčeho jiného, než-li u většiny. Tak se pohodlně usaďte, udělejte si dobrý čaj a vyslechněte si v několika řádcích mé myšlenky.
Můj největší strach je ze smrti. Ano, na tom není nic zvláštního, já vím. Vím, že se bojíme smrti tak nějak všichni, avšak mám stále pocit, že já z trochu jiného důvodu. Jenže abyste mne mohli pochopit tak, jak si to přeji, musím Vám nejdříve položit jednu otázku:
,, Přemýšleli jste někdy sami nad sebou? "
Nyní nemyslím takové ty otázky typu:
,, Co se mnou bude?"
,, Kam to v životě dotáhnu? "
,, Za jakým účelem zde jsem?"
,, Co jest mým osudem? "
Spíše myslím něco ve stylu tohohle:
,, Mé myšlenky... Mé myšlenky jsou v mé hlavě, tvoří nedílnou součást mé osoby. Ten hlásek... Ten hlásek, jenž vždy slýchám, když chci udělat nějakou hloupost, či když si čtu. Ten, díky kterém v mé hlavě nemám nikdy klid. A mé pocity... Mé pocity ovládám já, jenže až vydechnu naposledy, co se stane? Kde zmizí ten hlásek? Ty myšlenky? Ty pocity? Kam se to všechno vypaří? A jaké to je? Bolí to? Anebo to bude jako spánek? A to zmizím vážně úplně? "
Myslím, že je těžké to pochopit. Možná... Možná jsem prostě jen divná a přemýšlím divně. Anebo se tímhle možná někdo ztotožní a řekne mi, že to má stejně.
Jenže já nevím, a psaní mi přijde jako nejlepší řešení, jak se oprostit od myšlenek.
Nedokážu Vám říci, kdy se tenhle strach u mě nejvíce rozmohl. Vím, že jsem nad tímhle přemýšlela od té doby, co mi zemřel jeden dost důležitý člověk. Bylo mi asi sedm a já si tyhle otázky potom kladla každý den. Měla jsem strach.

Ovšem můj strach nepramení z toho, že se bojím, že by na mě lidi zapomněli. S tím jsem tak nějak smířená. Prostě vím, že pokud po sobě nezanechám trvalý odkaz( což by bylo hezké, ale nemyslím si, že je to reálné), zapomenou na mě. Jediné, co bych někdy v budoucnu po sobě mohla zanechat je kniha, jíž třeba jednou napíšu. Avšak, jak tak hádám, přečetla by ji jen má rodina a má nejlepší kamarádka. Nemyslím si, že by to byla nějaká skvostná četba. Časem by tu knihu stejně někam zahodili, a potom by ji třeba někdo za několik let našel. Já už bych v té době nežila. A kdo ví? Třeba právě za takových sto let už knihy nebudou. Ale zpět k tomu, co jsem chtěla říct. Prostě by ji někdo objevil, avšak přišlo by mu to jako nepotřebná věc, jež pouze zabírá místo a vyhodil by ji. A tak by to skončilo. Po mně by zbil jen náhrobní kámen nesoucí mé jméno, datum narození a datum úmrtí. Avšak z tohohle - jak už jsem říkala - strach nemám.
Můj strach je trošku hlubší, jak už jste si mohli všimnout na začátku.
Ehm... bojím se toho, že já nebudu? Ve své podstatě, ano. Prostě... Jako mnoho lidí, tak i já mám strach z toho, co následuje po smrti. Jistě, myšlenka reinkarnace je hezká, ale dá se jí věřit? A co posmrtný život, je to fakt, či nikoliv?
Ne, tohle možná ještě stále není ono.

Myslím, že už vím, jak to co nejlépe vysvětlit.
Nadechněte se a vydechněte. Slyšíte to? Váš dech. A nyní berte Váš dech jako malinkatou část sebe, jíž se při výdechu vzdáváte. Máte strach? Zavřete oči a představte si Váš dech. Jakou má barvu? Kam se všude rozprostírá? Opět, slyšíte to? Ne, nemyslím Váš dech. Myslím ten hlásek. Ty myšlenky. Slyšíte to? Jaký je ten hlas? Patří Vám, či někomu jinému? Je tam, že? A teď se toho hlásku zeptejte na tři otázky:
,, Kam odejdeš až zemřu?
Zůstaneš tu, anebo Tě navždy ztratím?
Ty... Ty patříš mezi mé myšlenky... Možná, že mou fantazii, co se s tímhle vším stane, až zemřu? "
Takže teď už víte, co jest jablkem sváru při mém strachu...
Holt, strach ze smrti je u mě ten největší. Myslím, že navždy bude, a taky si myslím, že to není nic neobvyklého. Prostě se jen bojím smrti. Chápu, že jste to možná nepochopili. Já vím, že to nedává moc smysl. Avšak právě tohle je věc, která mne děsí a vždycky děsit bude.
Takže, abych to nějak uzavřela:
,, Mít strach ze smrti (asi) není nic abnormálního. Uvědomit si jej a začít s ním něco dělat je výhra, jelikož se díky tomu naučíte s ním pracovat a potlačíte jej, co nejvíce to půjde.
Nemusíte mít nutně strach ze smrti. Můžete jej mít třeba z výšek, pavouků, porcelánových panenek, hadů, bodavého hmyzu... Zkrátka, je jedno z čeho (z koho) Váš největší strach jest. Důležité ale je, aby Vám nikdy nezabraňoval jít za Vašimi sny. Důležité je, abyste se mu vždy uměli alespoň z části postavit. Jelikož díky Vašemu strachu můžete o leccos přijít. Dám Vám příklad, ať mě chápete lépe :
Jste někde venku, jen tak si chodíte po ulicích Vašeho města, a najednou uvidíte osobu, kterou máte rádi. A teď je tu Váš strach, který Vám říká, ať ji neoslovujete a jdete raději dál. No jo... Jenže co když jste právě měli šanci, která se už nikdy nebude opakovat? Co když jste si právě nechali utéct štěstí mezi prsty?
Prostě... Postavte se svým strachům a dělejte všechno pro to, abyste je alespoň trochu odbourali, když už ne úplně. Klidně o nich pište, pokud Vám to pomáhá. Mluvte o nich... Dělejte cokoliv, co chcete, jen abyste se jich aspoň z části zbavili.
Budu Vám všem, co jste tohle přečetli, držet pěsti. Přeji Vám hodně štěstí při vašich bojích se strachem.
S láskou,
Clara ❤
1. Je jen a pouze v tvé hlavě to ono přesvědčení, že by tvůj literární počin nikdy nedošel velikosti. Co víš. Třeba sepíšeš něco, co oblétne svět - i za doby tvého nynejšího bytí.
OdpovědětVymazat2. Strach ze zániku má mnoho lidských tvorů z důvodu toho, že je to nevyhnutelná skutečnost a hlavně hluboké mystérium, za které běžní lidé nevidí. Pochopil jsem z tvých slov, že tvůj nejhlubší strach je obava z absolutní nicoty. Obava, že až naposledy vydechneme, propadneme se do nekonečné věčné temnoty. Nejsi sama, i já mám tento strach.
3. Klíčem k radosti a poklidu duše, mysli i těla není strach potlačit nebo sním vést válku, ale přijmout jej a naučit se s ním žít. Strávil jsem roky bojem proti svým démonům, ale nikdy jsem nevyhrál - většinou zvítězili oni a já se pak dostal do těžkých depresí. Dnes už války nevedu - jsem jaký sem, bojím se výšek, lidí, selhání... a už díky tomu faktu, že za krátký čas naposledy vydechnu, si říkám: je nesmyslem usilovat o dokonalost. Nemůžeme změnit to, kým jsme, ale můžeme změnit to, jak žijeme své životy.
Mluvíš o tom hlásku, o tom onom, čím my vlastně jsme. Když se nad tím zamyslíš, celé naše tělo je jen stroj a naše vědomí je to něco tam kdesi v hlubinách. Oči zachycují světlo, které převádí na informace a ty putují do mozku. Naše chuť se mění v informace, které putují do mozku. Tak i hmat, sluch a cokoli dalšího. Mozek tyto informace dále zpracuje, spojí dohromady a odešle do centra našeho Já: do vědomí. Otázkou tedy je, kam to mozek odesílá, kdo jsem, kde jsem? Možná že to ono naše vědomí je jakési centrum sídlící kdesi za hranicí hmoty. Možná že právě naše vědomí je klíčem k pochopení vyšších rozměrů. A možná je klíčem k tomu, jak zajít dál do podvědomí, nevědomí a nadvědomí.
Pokud by smrt znamenala úplný konec všeho, život a vůbec celý Vesmír by poté ztratil jakýkoli smysl. Může něco tak geniálního a do posledního detailu propracovaného být jen pouhou náhodou?
Kdo ví, jaké galeje se kryjí za pomíjivou iluzí reality...
tak za prvé ti strašně moc děkuji za tenhle komentář. je vidět, že jsi nad tímhle zapřemýšlel a za to jsem velice ráda.
Vymazata potom bych chtěla říci asi tohle:
máš pravdu, strach ze zániku má mnoho lidských bytostí, ale ono se nejde ani divit. vlastně jsme jediní tvorové, kteří dokáží přemýšlet o svých myšlenkách a dáváme najevo své city. jsme na vrcholu toho všeho ( podle nás, lidí) a to se nám líbí, avšak nás to také děsí. je to až k nevíře, ale lidé se od nepaměti bojí toho, co není nijak prozkoumané...nijak potvrzené. a to je právě smrt. existuje mnoho konspiračních teorií o tom, co po ní následuje, ale která z nich je ta pravdivá? a je vůbec nějaká z nich pravdivá, či jsou to snad jen mylné dohady? na světě je celkem dost věcí, které nedokážeme vysvětlit a pro to si říkáme, co by to tak mohlo být. z toho vznikají městské legendy, některé báje a mýty. už naši předkové věřili tomu, že existuje něco ještě víc, než jsme my lidé. už i oni věřili tomu, že po smrti existuje nějaký další život, že existuje nebe a peklo.
svým způsobem je to uklidňovalo, jelikož věřili tomu, že pokud budou ve svém žití na zemi hodní, dostanou potom odměny a budou žít posmrtný život v ráji. jistě, nyní to zní jako citace z náboženství, avšak svým způsobem je to skutečně uklidňující, věřit tomu, že ještě potom něco je. a oni to věděli a tak tomu věřili. to stejné platí i pro nynější náboženství, i když už nabralo trochu jiný obrat. křesťané věří tomu, že existuje nebe a peklo, buddhisté věří tomu, že se po smrti reinkarnují do jiného živého tvora... svým způsobem nás tohle všechno chrání před strachem ze smrti. sic neříkám, že ti, kdo jsou věřící, se mají lépe, jelikož u nich tenhle strach neexistuje. to ne. jen říkám, že potom mají jisté, čemu věřit a tak smrt vidí úplně jinak než ateisté. ale co je pravdou, to jest otázkou.
a já myslím, že se proti strachu má bojovat. proti některým z nich. sama vím, že se strachem ze smrti se hold musí člověk naučit žít a přijmout jej, avšak třeba takový strach z projevu na veřejnosti, ten jde lehce odbourat. vím o čem mluvím, jelikož tenhle strach je mi dobře známý, ale jde se mu postavit. a potom, když to dokážeš poprvé, podaří se ti to i napodruhé... a vždycky, když se spleteš, bude tam někdo, kdo tě podpoří a nebude se ti smát. vždycky tam takový někdo bude a to ti může být útěchou( možná). a co se týče strachu z lidí, ano i ten znám. nemám ráda, pokud jsem v okruhu několika lidí. jsem spíše ten typický příklad introverta, který si sedne raději do koutu místnosti s knihou. ale časem jsem zjistila, že ne všichni lidé jsou zlí. ne všichni lidé tě budou soudit za to kým jsi. a navíc, jaká je norma hodného člověka? a jaká je norma toho špatného? svět nás ovlivňuje, ať už si to přejeme, či nikoliv. ano, lidi jsou občas špatní, ale to neznamená, že je všechny budeme házet do jednoho pytle...
a na tvou poslední otázku, může. a víš proč může být lidský život jen pouhou náhodou? kde jsi měl napsáno, že zrovna ty se narodíš. a kde jsi měl napsáno, že se narodíš v Česku? mohl jsi se klidně narodit třeba v Californii, ale ty ses narodil právě tady.
život může být pouhou náhodou, jelikož se neustále vyvíjíme a stále ještě nejsme dokonalí. ale budeme někdy? a ne, vesmír by smysl neztratil, jelikož my dodnes nevíme, jaký smysl vlastně má. proč je tu? existuje v něm ještě i jiný život? hrozí nám z něj nějaké nebezpečí? smysl nemůže ztratit něco, jehož smysl ještě není znám. až jednou zjistíme, jaký smysl vesmír má, objevíme velké tajemství, které nám bylo velmi dlouho neznámé. a dost možná nás to i vyděsí. všechno to bude od toho okamžiku jiné a naše vnímání a přesvědčení o světě se zcela změní. bude to zvláštní, ale pro teď:
buďme rádi za to, že to nevíme a můžeme si o tom všem vytvářet iluze. třeba po smrti vážně nic není, ale říkejme si, že je. věřme tomu, čemu chceme, buďme rádi, že jsou zde věci, které jsou pro nás stále záhadou. věřme tomu, že smrt je něco krásného, co bude pro nás všechny začátkem nových věcí, o kterých se nám ani nesnilo.
To se nikdy nestane.
VymazatNení to o lidstvu, je to o mně, o tobě. Vím o lidech i nelidech, kteří znají posvátný grál celého Stvoření. Vědí, jaké galeje se kryjí za smrtí. Jsou to jedinci, kteří díky pochopení, že nevědí vůbec nic, zašli dál, než kam zajde materiálně strukturovaný lidský tvor. Míním tím stav vlastní mnohým. Člověk po nějaké době své momentální existence dojde k přesvědčení, že jeho poznání reality je konečné. Uvěří tomu, že je něčím dokonalým, že je bytostí nadřazenou nade všechno jiné. A to je ten důvod, proč takoví nemohou zajít dál, jejich mysl je už uzavřená.
Já osobně nemám víru ani konkrétní názory. Já věřím ve všechno, ale zároveň v nic. Vím totiž tu onu krutou pravdu, že jsem jen malý červíček obývající písečné zrno, které se točí kolem jiskry uvězněné v obležení nekonečné černoty.
Dále... pokud by smrt znamenala nicotu, pak by existence jako taková, Universum, nemohlo mít smysl. Jestliže by veškeré Stvoření spělo do nicoty, jsme jen periodou náhody. Osobně věřím, že celé Stvoření je píseň. Dokonalá melodie, přičemž každičký díleček této melodie je do posledních detailů promyšlený tah. Pokud jsem se Já zrodil v ČR, má to velkolepý význam a je to nezbytné k tomu, abych došel naplnění vlastního smyslu Bytí.
Já se neumím chlácholit tím, že po smrti něco bude. Já potřebuji vědět. Nemohu věřit, že skončím v pekle nebo že se reinkarnuji... protože se to za chvíli stane, naposledy vydechnu. Smrt je tím důvodem, proč mnohému pozemskému nepřikládám význam. Je to má naděje, že ať už si lidé se mnou usmyslí cokoli, stejně po nás všech zbudou jen kosti či popel. Všechna města pohltí zkáza, planeta Země jednou vymizí a i celý Vesmír zchladne a utichne. Ta jistota zániku mě děsí, ale zároveň uklidňuje.
A na závěr bych se rád vyjádřil k tvým slovům, že bojovat proti svému nastavení smysl má. Roky jsem se pokoušel bojovat proti své hrůze s kýmkoli mluvit, nebo nedejďáble promluvit na veřejnosti. Nešlo to. Dnes už chápu, že jsem zkrátka asociál vysoké třídy a bez lidí se cítím skvěle. Trávím čas v samotě a plně mi to vyhovuje. Společnost se sice pokouší mi v tom bránit, ale Já na ně kašlu. Jsem rebel, ale milovník svobody.
Pravda... Ale proč nepřikládat váhu tomuhle životu? Stále... Co když nic po tomhle už není. Já nevím, každý člověk na téhle zemi si vždycky vytvoří nějaké své sny, za kterými si jde a snaží se si je splnit před tím, než zemře. A proč to tak nedělat? Svým způsobem je to hezké, no ne? Můžeme věřit v nebe či peklo. Můžeme věřit v reinkarnaci. Můžeme věřit v posmrtný život. Můžeme věřit tomu, že tenhle život je ve skutečnosti jen sen a až zemřeme zde, teprve potom se probudíme do,, té pravé reality". A co že je ta pravá realita? Je toho tolik, co lidé neví, ale líbí se mi, že o tom přemýšlíme a vytváříme si své názory o tom, co by být mohlo. Je to stejné jako věřit v to, že třeba existuje ještě něco mnohem dokonalejšího než člověk. Třeba je to nějaké zvíře, třeba je to mimozemský život, třeba je to něco, pro co ještě nemáme slovo. Neustále se vyvíjíme a víme jen málo, ale opravdu málo věcí o životě jako takovém. Například, co je podstatou žití? Každý ti řekne něco jiného, poněvadž je každý ovlivněn úplně něčím jiným.
VymazatA víš, že třeba existence ten smysl mít nemusí? A třeba jej má! Kdo ví?
Osobně si myslím, že má nějaký význam to, kde jsme se narodili a kým jsme. Kým se staneme... Myslím, že to všechno nějaký smysl má, ale co když život ne? Víš, strašně moc lidí, kteří umírají, ti řeknou, že pokud by měli možnost, svůj život by změnili. Je tohle ta podstata bytí? Jelikož se mi to nelíbí. Myslím, že bychom životy měli žít naplno, jelikož nevíme, co je potom. Ale tohle jest každého věc, do které nemám právo mluvit.
A po pravdě... Ta jistota zániku mě velmi děsí a snažím se ji potlačovat, co možná nejvíce to jde. Jistě... Jednou všechno skončí, to prostě musí, ale kdy? Může to být ještě dnes, zítra, pozítří, za týden, rok... Může to být kdykoliv. Zánik... Zanikne lidská rasa. To je důvod proč tu jsme? Abychom potom zanikli? Aby se potom z nás stal jen bezcenný popel a prach? Abychom se spokojili s tím, že ať už v životě na Zemi uděláme cokoliv, stejně zemřeme jako všichni ostatní? Svým způsobem je tohle jediná věc, na kterou lidé přišli. Jednou lidská populace skutečně vymře. Jednou to Slunce prostě vyhasne. Jedenkrát naše galaxie, Mléčná dráha, zmizí. Ale před tím, než se tohle všechno stane, měli bychom odhalit proč.
Proč žijeme tenhle život? Proč jsme se narodili tam, kde jsme se narodili? Proč máme takovou a takovou barvu očí, kůže, vlasů...? Proč jsme se nenarodili třeba na úplně jiné planetě, v jiné galaxii? Proč má člověk emoce? Oč tomuhle všemu jde? Jsou tu miliony otázek, které ještě nejsou zodpovězeny a něco mi říká, že ve chvíli, kdy je zodpovíme, bude buď už moc pozdě a my zahyneme, anebo nám to změní náš dosavadní pohled na svět. Bude to zajímavé, to všechno vědět... Na všechno znát odpověď.
A k tomu poslednímu, spokojíš se se svým strachem? Necháš jej tak? Samota je hezká věc, jen někdy až moc tíživá. Občas je dobré mít si s kým popovídat.
Bojovat proti strachu...
Ten strach jsme si vytvořili my až postupem času. A to, co si vytvoříme, to můžeme i zničit. Ale chápu tě. Veřejné projevy jsou pro mě hotové peklo, a pokud je v mém okolí více, než pět lidí, už se necítím dobře.
Ale ti lidé, kteří se tě občas snaží vytáhnout ven, to s tebou myslí dobře. Jen prostě nechtějí, abys byl nadosmrti sám. Přejí si, aby sis našel aspoň jednoho přítele, se kterým se budeš jednou za čas scházet. Nechtějí, abys- až jednou budeš umírat- řekl, že lituješ toho, žes více nebyl s lidmi. Chtějí tě před tímhle zachránit.
Mýlíš se v té věci, že se mě někdo pokouší vytáhnout ven.
VymazatNepokouší.
Nemám nikoho. Jsem zcela sám a i když mě to tříští v kusy, jsem natolik jiný, že si s lidmi už vůbec nerozumím. Lidé chtějí, abych s nimi komunikoval, ale ať už se snažím sebevíc, nejde mi to. Já jsem nadaný psaným slovem, ale ne mluveným.
Nicméně tvá slova o tom, že je to třeba tak anebo jinak jsou krásná. Co mi víme o tom, jak to je... a co mi víme o tom, jak to bude.
Omlouvám se. Netušila jsem, jak to máš. Mrzí mě to, avšak tě i trochu chápu. Občas je lepší být sam někde v klidu, ale myslím si, že občas je hezké vyjít jen tak ven mezi lidi a popovídat si s nimi. Ale možná ne, mohu se klidně ve všem mýlit, ale také ti teď mohu říkat pravdu. Kdo ví?
VymazatKaždopádně, pokud jsi takhle šťastný a vyhovuje ti to, buď takový. Proč ne? Každý jsme nějaký.
Co když ten hlásek nejsme my ;) protože určitě skoro každému se stalo, že se sám se sebou v hlavě hádá (tohle je správný, ale tohle je zas výhodnější) nebo třeba nemůže v noci usnout, neboť ten hlas nehodlá jen tak ztichnout. Ego je velice těžko prokouknutelné, jediná cesta vede přes pochopení, protože nelze porazit někoho, kdo je naší součástí a stejné je to s démony, depresi... ;) k tomu strachu, tam bych řekla že je to podobné,, jelikož když svůj strach "pochopíme" přijmeme že ho prostě máme, naučíme se s ním lépe pracovat, rozhodně doporučuji knihu O strachu - OSHO, pro mě velice zajímavé zjištění, že všechny strachy jsou ve své podstatě ze smrti, což je naprosto přirozené díky pudu sebezáchovy :)
OdpovědětVymazatAhoj, na začátek se ti chci omluvit za pozdní odpověď. Na blogu jsem teď nebyla dost dlouho a tak... promiň.
VymazatAle v tvých slovech je něco krásného. Máš úplnou pravdu. Mně osobně se strachem pomohla kniha ,, První telefonát z nebe ; a co když to koncem nekončí?"
Ale ano, taky mi dost pomáhá vědomí, že nejsem v tomhle strachu sama a většina z nás ho má také.
Děkuji za doporuceni na knihu, určitě se na ni kouknu, zní to zajimavě ;)