Jsem normální?

Jsem normální?

Tuhle otázku si už určitě položilo hodně lidí. a pokud ne, tak si ji aspoň jednou za život skutečně položíte. možná vás k tomu dovedou lidé, možná peníze či vaše záliby, já nevím... ale určitě se aspoň jednou sebe zeptáte (třeba i v duchu),, jsem normální? "

občas si říkám, že já normální skutečně být nemůžu. avšak, to existuje nějaký standart na to, jaký přesně být? ne, neexistuje, tak proč nám lidé tuhle otázku pokládají?
dobrá, každý nejsme,, normální", ale existuje vůbec ta,, normalita"? protože pro každého to znamená úplně něco jiného. jak si potom můžeme být jisti, že jsme či nejsme normální?

z pravidla se nás na tuhle otázku ptají rodiče, když jsme malí a něco provedeme.
,, Jsi normální?! " když jsme děti, ještě nám to nepřijde jako něco nad čím bychom se měli zamýšlet. prostě jen pokrčíme rameny a odejdeme. ale časem nad tím začneme přemýšlet víc a víc, nemám pravdu? možná jsem jen já potom ta nenormální, které tohle vrtá hlavou. jenže zrovna na tuhle otázku - tak jako na mnoho dalších - neznám odpověď.

,, jsem normální? "
je pravda, že občas si jen tak stoupnu před zrcadlo a zeptám se sama sebe na tuhle otázku. někdy zase za večer přečtu jednu knihu a opět je zde ta otázka. jindy vymyslím úplně příšernou blbost a zase se musím sebe samé ptát.,, jsem normální?" protože takhle se prý normální člověk nechová. dobrá, tak třeba nepatřím mezi ty úplně normální.

často slýchám od svého okolí, že mám názory, které by mi měly být ještě cizí. ale proč? to nemohu mít svůj vlastní názor na danou věc? kvůli tomu jsem se naučila mlčet a své myšlenky pouze psát. neustále slyším, že člověk v mých letech by měl přemýšlet úplně nad něčím jiným. bohužel, nejspíše je to pravda. vážně můj styl psaní vypadá asi na trochu víc let, než mi skutečně je. jsou tam hrubky, mám špatnou gramatiku, jenže... asi by prostě člověk v mých letech ještě neměl řešit tyhle věci.

ale jestli jenom díky tomuhle mohou lidé soudit, že nejsem normální, pak se bojím, co se s naším světem děje.

protože pokud lidé mohou říkat o člověku, který nosí stále černou barvu, s nikým nemluví a třeba ani nemá dobré známky, že je divný, pak mě to vážně mrzí.
o lidech, kteří mají na rukou jizvy se říká, že nejsou normální. dobře, jenže oni cítí bolest. a tu bolest jim nejspíše právě způsobilo okolí.
jestliže o lidech, kteří jsou nezletilí a pijí alkohol budeme říkat, že jsou nenormální místo toho, abychom jim pomohli, kam se ten svět dostane? není dobré tohle odsuzovat, když nemáme ani zdání, proč to ten člověk dělá. ano, já říkám, že alkohol je špatný, ale nemusí být vždycky... pokud si to necháte vysvětlit, mrzí vás to. často se cítíte provinile za to, že jste měli taková slova. ne, není dobré pít alkohol, pokud jste nezletilí, ale... je snad dobré jej pít, pokud již máte osmnáct a každý den přicházíte domů až nad ránem a ještě z vás táhne? také není. já, myslím že tohle bych neměla soudit. tohle bude nejspíše každého věc... jen... občas si přeji, aby těmhle lidem bylo pomoci... těm kteří začnou pít kvůli tomu, aby na chvíli mohli být těmi, kterými jsou ve skutečnosti... aby na chvíli nemuseli nic předstírat... mrzí mě to a také ta ošklivá slova, co jsem k tomu vždycky měla a teď zjišťuji, že byla zcela neoprávněná.

a co lidé, kteří jsou stále jen pozitivní a veselí? ti jsou normální či ne? a tady jest ten problém. každý by odpověděl něco jiného. a já se nedivím. pro každého má normálnost úplně jiný význam.

není stanovená hranice normálnosti a nenormálnosti. prostě to jsou jen dvě slova, která se používají, pokud nám přijde něco divné... nemyslím si, že by otázka,, jsi normální? " byla něčím skvělá. akorát to nutí ty dotyčné se zamýšlet nad tím, zda-li by se měli měnit či nikoliv.
ale pokud se chceme změnit, nemělo by to býti jen kvůli naší osobě? kvůli tomu, že to chceme my?

možná bychom na slova těchhle osob neměli vůbec dbát. protože ať už se vás zeptají na to, zda-li jste či nejste normální, můžete odpovědět jakkoliv. není přeci stanovena žádná míra normálnosti a nenormálnosti. tak proč se stále tvářit, že něco takového existuje, když je to lež?

asi by si každý měl na tohle stanovit svůj názor. můj názor jest ten, že nic není normální či nenormální. všechno je jen prostě jiné, a i když se nám to může zdát zvláštní, rozhodně to není nenormální.

takže, má odpověď na otázku, zda-li jsem normální zní asi nějak takhle :
,, podle mne jsem. podle mne je úplně normální, abych měla tyhle názory, a abych psala, tak jak píši. vždyť žádná míra normálnosti neexistuje, tak se přestaňme tvářit, že ano. dobrá, podle některých lidí nemusím býti normální, ale to ještě neznamená, že i já se tak musím cítit. podle mne jsem úplně normální a jsem člověk jako každý jiný. nevidím důvod, proč bychom měli lidi řadit do škatulek s názvy,, normální " a,, nenormální". "

děkuji, že jste dočetli až 

do konce. 

opět se s vámi na chvíli loučím 

Clara