Falešný úsměv

Falešný úsměv



Přemýšlela jsem o čem psát. Je pravdou, že tahle otázka mi uvízla v hlavě a nechtěla za žádnou cenu ven. A tak jsem přemýšlela, až jsem si jedno uvědomila. V dnešním světě je plno lží - to jest bohužel už fakt, avšak je jedna lež, která je jiná, než - li všechny ostatní. Je to taková malá nevinná lež. Předstírání? ... skoro.
Falešný úsměv

Kolikrát jste řekli, že jste v pořádku a usmáli jste se, i když vám bylo k pláči? Každý to zažil alespoň jednou. Znáte to, jdete po ulici a najednou uvidíte člověka, který se jen směje a vypadá šťastně a vy začnete přemýšlet, zda-li je ten člověk vážně šťastný anebo je to jen maska. Jen perfektní falešný úsměv. Pravdou však je, že se nikdy nedozvíme, zda-li ten úsměv byl pravý.

Každý za svým úsměvem skrývá něco jiného. Někdo pravou radost a je vážně šťastný. Jenže další člověk za svým úsměvem může skrývat smutek, úzkosti, deprese, žal, bolest... je toho opravdu hodně. Takový člověk prostě jen každé ráno vstane, nasadí falešný úsměv a jde ven mezi lidi. Potom se vrátí domů a všechno to na něj spadne. Všechna ta bolest, úzkost, smutek... všechno v tu chvíli je tam s ním a on je ztracen. Neví, co si má počít, co by měl dělat...
Takových lidí je mi líto. Protože i když se mohou snažit sebevíc, stejně pravou radost nikdy nepoznají. Proč? Protože se na svět neumějí smát. Nemyslím tím teď ten falešný úsměv. Já myslím ten pravý. Ten, díky kterému se vám rozzáří oči a je vám  skvěle. Myslím ten úsměv, který vám na tváři vytvoří někdo nebo něco, co máte rádi. A vy se cítíte skvěle. Potom se musíte usmívat neustále a nejde si jen tak říci z okamžiku na okamžik, že se smát přestanete. Prostě je té radosti ve vás tolik, že to nejde. Věřte mi, že je to nádherný pocit. Vím to, protože mi stačil týden k tomu, abych to opravdu poznala. Celý ten týden jsem měla na tváři pravý úsměv, a pokud jsem si nasadila sluchátka, tak se ranním větříkem, jenž vál v Hastings, nesl můj falešný zpěv. Víte, v tu chvíli jsem nad tím ani nějak nepřemýšlela. Nevadilo mi, že když se usměji, vypadám pak jako pako. Bylo mi to jedno. Prostě jsem měla radost a netušila jsem proč.

Občas přemýšlím, zda-li by ti lidé tomu smutku nemohli jednoduše říct ne. Prostě, že by všeho přestali litovat, a i když vím, že je to těžké a faktem je, že to nejde lehce, nemůžou bědovat nad jednou věcí stále dokola, ne? Nevím, možná tomu nerozumím a neměla bych o tom ani psát.
 Ale... kolik falešných úsměvů jste například udělali dnes? A co by se stalo, kdybyste jeden den přišli do školy (práce) bez svého úsměvu? Co by se potom stalo? Jelikož v dnešním světě se falešné úsměvy už berou jako samozřejmost od lidí (od naší generace). Možná mají pravdu. Možná jsme všichni vážně jen děti, které páchají sebevraždy a svůj smutek skrývají za úsměvem. Možná tomu, tak vážně je a bude. Jenže všichni nejsme stejní a já vím, že na světě jsou stále lidé, kteří se smějí skutečně od srdce.

Víte... možná bych vám měla říci, proč nad tímhle vlastně přemýšlím, abyste mě lépe pochopili:

Znala jsem jednoho člověka, který byl úplně úžasný. Neustále se smál a stále si ze všeho dělal legraci. Vždycky, když se usmál, tak se mu ve tvářích udělaly dolíčky. Myslela jsem si vždycky o něm, že je to ten nejšťastnější člověk na světě. Ale nikdy jsem se mu nepodívala při úsměvu do očí. Ten člověk se časem odstěhoval. Všichni jsme si jej pamatovali, jako někoho, komu na tváři nikdy nechyběl úsměv, avšak z něj šel respekt. A potom po třech měsících nám řekl, že bude opět v našem městě, zda-li se nechceme setkat. Všechno bylo v pořádku, smáli jsme se, hráli bowling a štvali lidi kolem kvůli hlasité hudbě z reproduktoru. Všechno bylo v pořádku, dokud jsme tam nezbyli jen čtyři. Já, kamarádka, spolužák a on. Sedli jsme si na lavičky před radnicí a kamarádka si šla pro mikinu, zatímco spolužák šel vrátit kolo domů, protože řekl, že v takovém větru na kole domů potom nepojede. Vlastně to bylo poprvé, co jsem si s ním pořádně promluvila a konečně jsem se podívala i do jeho očí a ony... no, byly smutné. Ptal se mě, jak to jde, co škola... až jsme se nějak dostali k tomu, že si ubližoval. Polekalo mě to, ale potom jsem si vzpomněla na den, kdy jsem se jej ptala od čeho má jizvy a on řekl, že mají doma novou kočku, která si na něj ještě nezvykla. Neměla jsem důvod mu nevěřit, protože se usmál a všechno bylo v pořádku. Až v ten den, kdy jsme seděli na té lavičce a trochu pršelo jsem zjistila, že nám všem lhal. Tak nějak jsme se potom začali bavit více, i když spíše jen díky hovorům a zprávám. Zjišťovala jsem věci, co jsem o něm dříve nevěděla a ani ve snu by mě nenapadli. Ten kluk měl svůj falešný úsměv, tak dobře nacvičený, že to nikdo nepoznal.


A tohle je ten důvod, proč nad tím přemýšlím. Ten o němž je tenhle příběh, je nyní v pořádku, vím to. Teď už vážně má skutečný úsměv, jenž vás zahřeje u srdce, ale nebylo tomu vždycky tak. A já přemýšlím, proč to nikdy nikomu neřekl. Proč jsem byla já ta, se kterou to probíral, když jsme si řekli maximálně deset vět za to, co jsme chodili do stejné školy. A právě on mě přivedl na tuhle myšlenku. Falešné úsměvy, proč?

Sama vím, že většinu času mám na tváři taky jeden z těchhle úsměvů anebo si prostě vezmu knihu a v tu chvíli je pro mě tenhle svět pasé a nikdo na mě nesmí promluvit. A já přemýšlím proč...

Dříve to bylo kvůli tomu, že mě mrzela jedna věc, která je nyní už za mnou. Teď nevím... možná, že jsem si na to už tak zvykla, že to beru jako samozřejmost. Jenže mě to mrzí...
nemrzí mě to, že já patřím občas mezi tyhle lidi. Je mi líto všech těch, kteří každé ráno vstávají s tvářemi od slz, ale před lidmi se tváří, jakože je vše v pořádku. Je až zvláštní, jak žijeme v omylu s tím, že známe nějakého člověka a on nás poté přesvědčí o opaku. Myslíme si, že jej známe pomalu, tak jako sebe a on nám ve vteřině ukáže, že se mýlíme. Stačí jedno jeho chybné gesto, jedna jeho báseň... a my víme, že jsme se mýlili. Že ten člověk nosí masku, kterou si sundává pouze, když je sám.



Možná by se úsměvy mělo šetřit. Asi bychom se měli usmívat jen tehdy, pokud máme vážně důvod a jsme skutečně šťastní, jenže potom by ve vzduchu visela otázka. Jak by nás mezi sebe přijali lidé, pokud bychom nic nepředstírali?
Na tuhle otázku neznám odpověď, tak jako na mnoho dalších, a tak se to snažím sepsat. Snažím se své myšlenky sepsat a vytvořit z nich celek, na který budu znát odpověď. Pravdou jest, že u tohohle tématu ji vážně neznám.

Víte... ono je to tak, znáte člověka, o kterém si myslíte, že je úplně super vyrovnaný člověk a on vás potom přesvědčí o opaku. A vy si říkáte, jaký jste byli hlupáci, že jste si toho nevšimli dříve, než bylo pozdě.
To jste byli tak moc zaměstnáni sami sebou či to ten člověk uměl tak dobře předstírat?

Je pravou, že předstírání jest občas snazší, než si přiznat, že jste úplně ztracený a nevíte, kde svět vězí. Občas se může zdát, že falešný úsměv je to nejlepší řešení, které může být.
A tak se vás všech, co si tohle přečetli až do konce ptám: kolikrát jste se dnes usmáli s falešným úsměvem?


Nemusíte mi odpovídat, spíše je to jen otázka pro vás. Je to jen taková otázka proto, co jste. Zda-li v sobě nevidíte úplně někoho jiného, než kým jste ve skutečnosti...
Samozřejmě se nebudu bránit, pokud mi to řeknete. Ale vážně to berte spíše jako řečnickou otázku, jenž slouží pro vaše zamyšlení nad vámi. Já se přiznám rovnou. Já mám za dnešek zatím jeden falešný úsměv...

Tak se s Vámi opět na nějaký ten čas loučím

Clara